Dovolená
Je duben.
Letíme do Egypta na dovolenou k moři. Já a můj syn. Moje kamarádka a její dcera.
Sandále jsou synovi z loňské sezóny už malé, kupuji tedy nové. Osvědčené Keeny za 1600 Kč s vidinou, že je bude mít na celou jarní a letní sezónu a pak je ještě zvládnu za poloviční až třetinovou cenu prodat. Ale jak už to tak bývá, člověk míní a Bůh mění.
Ztracené sandále
Třetí den dovolené se sháním po sandálech. „Kde je máš?“ ptám se synka.
„Nevím.“
„Vzpomínej, kde sis je sundal naposledy?.“
„U moře, když jsme se šli podívat na východ slunce.“
Vyrážíme je tam hledat. Sandále nikde. Ptám se plážových pomocníků, jestli neviděli červené dětské sandále. Kroutí hlavou a odkazují mě na recepci hotelu, kde shromažďují ztráty a nálezy. Ale ani tam nejsme úspěšní.
Tak trochu (ne, trochu ne, hodně 🙂 při představě, že týden nové sandále jsou zřejmě nenávratně pryč, zuřím, neboť syn je v nechávání věcí všude možně doslova mistr. A to i když mu hlídání si věcí neustále připomínám.
„Tak jo, nebudu si tím kazit dovolenou,“ uklidňuju sama sebe. Na pobíhání kolem moře a bazénu mu vystačí pantofle, které má ještě s sebou, a zbytek budu řešit až se vrátíme.
Další ztráta a rodičovské rozhodnutí
Vrátili jsme se. Chudší nejen o sandále, ale také o nový klobouk s UV filtrem, který nechal pro změnu v autobuse, který nás vezl na letiště.
“Tak dost!”, řekla jsem si.
Je čas na rodičovskou lekci zodpovědnosti.
Tři možnosti
Po dlouhých úvahách jsem dala synovi na výběr ze tří možností:
- Koupím ti nové sandále, ale přispěješ na ně polovinou celkové částky, což je 800 Kč.
- Koupím ti bazarové sandále v poloviční hodnotě nových.
- Koupi nových sandálů si odpracuješ.
A protože synek si šetří a nošené boty nechtěl, přihlásil se k výběru třetí varianty.
Děti jsou nejlepší výchovní poradci
Jenže jaká je adekvátní práce k sandálům za 1600 Kč? Nevěděla jsem. A vždycky když si nejsem jistá jak s některými výchovnými lekcemi naložit, zkusím se zeptat přímo syna. Děti jsou totiž ti nejlepší výchovní poradci. Často vědí přesně, co potřebují, a mívají občas mnohem lepší nápady než my dospělí. Stačí naslouchat a být otevřený.
A tak říkám synkovi: „Můžeš mi dát vlastní návrh, jak by ti přišlo fér si koupi nových sandálů odpracovat.“
Byla jsem hodně zvědavá s čím přijde. Odpověděl bez váhání:
„Maminko, tak já udělám 160 domácích prací, když ty sandále stály 1600 Kč.“
Málem jsem omdlela. Můj devítiletý syn se chce dobrovolně upsat ke 160 domácím pracem? Sama bych mu nikdy takto (z mého pohledu) náročný úkol nedala. Zvažuji, jestli to je schopen zvládnout a taky jestli budu já schopná tolik domácích prací pro něj vymyslet 🙂
Tabulka, plán a velká dávka odhodlání
Vypadal nadšeně a tu lekci vlastní zodpovědnosti jsem mu zkrátka musela umožnit.
„Tak jo, beru,“ řekla jsem.
Sám si na to narýsoval tabulku se 160 okénky, které bude postupně odškrtávat.
Super, procvičí si matematiku. Rozplánoval si, kolik úkolů denně musí udělat, aby to stihl do června, než začne sandálová sezóna. Super, naučí se strategické plánování a techniku porcování slona.
A tak vynášel koš a tříděný odpad, zaléval kytky, dával prádlo do pračky a z pračky ven, věšel prádlo, skládal prádlo, zametal, luxoval, rovnal deky a polštáře na gauči, vybaloval nákupy, vařil, utíral a uklízel nádobí, krmil a vyčesával kocoura. Bylo toho vskutku dost na to, aby brzy pochopil, že si vzal opravdu velké sousto. Ale přece nepokoří svůj vlastní závazek.
Chvílemi bojoval sám se sebou, chvílemi se mnou a chvílemi říkal, že mu nevadí, že nebude mít v létě sandále a že na to kašle. Super, trénuje si vůli a výdrž.
Pak ale překonal polovinu, dvě třetiny a v cílové rovince už to nevzdal. Byly dny, kdy chtěl udělat i deset prací denně, a já už často nevěděla, co mu za domácí práci mám dát 🙂
Radost z dobře odvedené práce
A ta radost, že to dokázal? Ta mě dojímala k slzám.
Díky jedněm ztraceným sandálům se toho tolik naučil.
Sám a dobrovolně.
Přirozené důsledky fungují
- Kdybych koupila nové boty, nic z toho by se nestalo.
- Kdybych ho potrestala tím, že něco kvůli tomu nesmí, nic z toho by se nestalo.
- Kdybych mu nedala důvěru, že sám ví, jak adekvátně sandále odpracovat, nic z toho by se nestalo.
Síla přirozených důsledků, přizvání dětí ke spoluzodpovědnosti a vložené důvěry, že vědí, co je pro ně v danou chvíli správné, je často větší, než si dokážeme představit.
A co vy?
Jak doma s dětmi řešíte ztracené věci?
A jaké rodičovské lekce zodpovědnosti dětem dáváte?
